„Pochopil jsem, že cílem byla samotná cesta. Ta cesta je příležitost zamyslet se nad sebou, svým životem. Vidět mnoho krás naší nádherné země.“
Pomalu ale jistě se blíží zima a to je čas, kdy řada lidí začíná uvažovat nad přechodem Cesty hrdinů SNP během další letní sezóny. Právě proto jsme se rozhodli přinést další rozhovor od úspěšných absolventů CHSNP ještě v roce 2013. Pokud by byl někomu rozhovor málo, zprávy s terénu od Teres a Richta naleznete zde.
Můžete se na začátek krátce představit?
Teres: Mám 23 let, pocházím ze Žiliny a studuji medicínu v Bratislavě. Už od malička jsem aktivně sportovala av takové rekreační podobě mi to zůstalo dodnes. Lásku k horám ve mně probudil zejména skauting, kde jsem poznala i Marka (Richta).
Richta: Od Teres jsem o 2 roky starší a pocházím ze stejného města. Momentálně jsem doktorand na geografii na UK v BA. Už pár let téměř všechen svůj volný čas dělím mezi Teres a skauting 🙂
Kdy jste začali přemýšlet nad absolvováním Cesty hrdinů SNP?
Teres: Já jsem se o SNPčke dozvěděla před pár lety od Marka. Vždy s kamarády povídali o tom, že by to chtěli zkusit a já jsem se pokaždé ozvala, že doufám, že vezme i mě :). Pak jsme v dubnu tohoto roku přemýšleli, co podnikneme v létě, že by to chtělo něco pořádně, protože je to možná moje poslední prázdninové léto. Já jsem navrhla už tolik zmiňovanou SNPčku, a tak jsme o tom začali společně uvažovat.
Richta: Poprvé jsem se o cestě SNP dozvěděl hned v první týden na vysoké škole, což bylo před cca 7 lety. V jedné přednáškovém sále kdosi vyryl do lavice, že prošel cestu SNP. Ještě v ten den jsem si zjistil, co to je, a tehdy jsem si řekl, že jednou bych ji chtěl projít i já. Jsem rád, že se to nakonec podařilo.
Co bylo impulsem, inspirací pro absolvování Cesty hrdinů SNP na Slovensku, kdo přišel s tímto nápadem?
Teres: Pro mě to byla jednak výzva zvládnout takovou dlouhou cestu, ale především touha projít křížem Slovensko a tak ho poznat. Řekla jsem si, že se nechci probudit o 30 let s tím, že jsem ještě ani neprošla celým Slovensku.
Richta: Mezi našimi skauty se už pár let říkalo, že když jednou bude čas tak projdeme cestu SNP. Na všechno, co jsme nestíhali jsme používali osvědčenou frázi: „Když jednou bude čas“. Ten čas nakonec přišel a my jsme si uvědomili, že právě toto léto je tu možnost, která se už nikdy nemusí opakovat. Tak jsme šli do toho.
Jak se s tím vyrovnával ten druhý, jak si ho (ji) přesvědčil (a)?
Teres: Myslím, že u nás je Marek ten prozíravější, kdo dřív vidí rizika a možné problémy. Já se pro něco nadchnu a pozapomněl na možné překážky, takže v tomto jsme se tak doplňovaly iv našem rozhodování se.
Richta: Přesvědčovat nebylo třeba. Oba jsme se už dříve rozhodli, že bychom jednou tuto cestu chtěli projít. Trpělivě jsme čekali na vhodnou příležitost.
Jak dlouho trvalo, než jste nápad zrealizovali?
Teres: Dlouho jsme nevěděli, zda budeme mít v létě nakonec tolik času, jak bychom potřebovali, a tak jsme konečné rozhodnutí stále odkládali. Koncem června se ukázalo, že času nakonec bude dost, ale to jsme už nestihli nic moc řešit, protože v červenci jsme odjížděli na 3 týdny na skautský tábor. Když jsme se vrátili, měli jsme asi týden na všechny přípravy.
Richta: Samotné přípravy nám trvaly tak 3-4 dny. Během nich jsem dostal nějakou břišní virózu, takže trasu a mnohé jiné věci dostala na starosti Teres. Já jsem jen ležel a doufal, že se z toho čím dříve dostanu. Podařilo se a mohli jsme se s jednodenním zpožděním vydat na cestu.
Hledali jste si informace o vaší nadcházející cestě, co všechno vám pomohlo?
Teres: Určitě na prvním místě byl web cestasnp.sk, kde bylo množství materiálu od trasy, map, cestopisů lidí až po rady, co s sebou brát, kde spát atd. Také jsme využívali portál hiking.sk na hledání pramenů, zda přístřešků po silnici.
Richta: Už pár let jsem příležitostně sledoval váš portál. Našli jsme tam snad všechno, co jsme mohli potřebovat. Užitečné byly zejména články, které hovořily o tom, co si sbalit. Jelikož jsem pro nemoc neměl mnoho času, tak jsem se balil podle nich.
Co jste si říkali po prvním dni pochodu?
Teres: Že budu vděčná za každý další ujetý den. Mně se stala totiž taková vtipná věc, že jsem si hned v první den pravděpodobně zlomila nebo nalomila malíček na noze, když jsem procházela kouskem lesa v sandálech. Kromě toho, že dost bolel a otok, měnila se jeho barva z červené na fialovou až modrou. A tehdy jsem si říkala, že to snad neskončím teď hned v první den kvůli mé hlouposti. Kráčela jsem tedy dál i přes bolest (uprostřed lesa by toho člověk i tak moc neporiešil) a nakonec se malíček po pár dnech vzpamatoval a už se tak neozýval. Nějak se to vstřebalo mezi všem ostatním :).
Richta: Po cca 6 hodinách šlapání jsem ležel pod stromem v centru Svidníka a Teres jsem opakoval, že tam chci zemřít 🙂 Blížící smrt odvrátil nanuk. Věděli jsme oba, že právě začátek bude opravdu nejtěžší. První den jsem si uvědomil, že opravdu uznávám všechny, kteří tuto cestu prošli až do konce. Pochopil jsem také, že to nebude zadarmo. Tak to má být, kdyby si ta cesta neptala žádné oběti a sebezapření, tak by nesplnila svůj účel.
Většinu času jste šlapalo jen dva, nezačala u vás ponorka?
Teres: Přesto, že jsme to asi čekali, nic takového nepřišlo. Jasné, že sem tam jsme každý měli svou náladu, ale to míváme iv normálním životě.
Richta: Trocha jsem se toho obával, ale žádná ponorka ani jiné podmořské plavidlo nás nestihla. Je však pravda, že po 10 dnech jsem se těšil, když jsem viděl spolubydlícího Marka, který s námi prošel od Telgártu po Královu studnu. Pak se k nám přidal ještě i buco. Bylo fajn, že jsme část cesty mohli projít s nimi.
Kdy přišla ta skutečná krize, kdy jste si začali říkat, že v nejbližší vesnici to zabalíte?
Teres: Mnohdy jsme měli krizi, zejména když jsme kráčeli po největším slunci a do toho ještě ztrácely značku. Ale nevzpomínám si, že by přišel moment „teď to už zabalím“.
Richta: Nepřišla. Ačkoliv drobných krizí bylo opravdu nepočítaně. Zejména během prvních dnů. Jak jsem zmiňoval cesta SNP není zadarmo a to jsme si uvědomovali každý jeden den.