Pokud bude stát neustále zachraňovat krachující banky a podniky, tak to jejich manažeři budou zneužívat, říká experimentální ekonom, který zkoumá motivace lidského chování.

Můžeme lidem důvěřovat? Jak často lžeme a proč nás politici vždy znovu přesvědčí, abychom je volili, i když nás už zklamali? I na tyto otázky dokáže vědecky odpovědět behaviorální ekonomie, která v laboratorních experimentech zkoumá řízení lidí.

Z její poznatků vyplývá, že vůbec nejsme striktně racionálně uvažující sobci, kteří se za všech okolností snaží maximalizovat svůj zisk. Mnohem více než rozum nás ovládají emoce. Většina z nás má cit pro spravedlnost, držíme slovo a snažíme se není z davu.

Experimentální ekonom Maroše Servátka (37) přednáší na novozélandské Canterburské univerzitě a na Slovensku založil neziskovou organizaci Virtual Scientific Laboratories. O lidských motivacích se s ním mluvila EVA MIHOČKOVÁ.

Když si chce člověk koupit jogurt, auto nebo si vybrat politickou stranu, zapojuje více rozum nebo srdce?

Klasická ekonomie tvrdí, že vše je jen o rozumu, že člověk zná své preference a podle toho se rozhoduje. Ve skutečnosti to tak není a své preference vlastně ani neznáme, protože alternativ je na trhu tak hodně, že o nich často ani netušíme. Bylo by nesmírně náročné všechny možnosti racionální porovnávat, a tak se často uchýlíme k volbě srdcem, na základě pocitu.

Při politických stranách si řekneme, že ten kandidát nebo předseda strany je nám sympatický, pěkně mluví a podobně. Při jogurtu mě zase zaujme obal nebo fakt, že je od slovenského výrobce, a tak si někdy vyberu i dražší a méně kvalitní výrobek, což není racionální.

Proto dobrá reklama i politická kampaň útočí vždy na city?

Přesně tak. Dokáží vytvořit emocionální vazbu a pracují také s fenoménem, ​​že lidé se často nechají strhnout většinovým vkusem. Líbí se jim to, co se líbí i jiným. Máme mnoho prokázaných poznatků, že lidé jsou většinou konformista, tedy chovají se tak, aby nevytŕčali z řady. Chtějí mít takové auto, jaké má soused, chtějí nosit takové šaty, jaké vidí v běžných obchodech.

Chybí nám tendence být originální nebo se toho dokonce bojíme?

Lidé i mají rádi originalitu a obdivujeme ty, kteří ji mají. Jenže vymyslet něco vlastní stojí hodně námahy, času i peněz. Navíc riskujete, že vás okolí nepřijme a utržíte výsměch. Je mnohem lehčí věci odkoukat nebo si dát rovnou poradit.

Není konformismus a touha není z davu pouze slovenské specifikum?

Ne, mám takové údaje iz USA nebo z Nového Zélandu. Funguje to do takové míry, že lidé se nechají strhnout i na charitu. Když vidí, že jiní jsou štědří, tak i sami něco dají. Kdyby však byly v té situaci osamoceni, tak by peněženku ani nevytáhli.

Dá se říci, zda je z hlediska spokojenosti s výsledkem lépe se rozhodovat více rozumem nebo srdcem?

To je těžké říct. Důležité je, aby člověk nelitoval. A na to často stačí, aby nám někdo řekl, že jsme se rozhodli dobře. Nikdy totiž zpětně nebudeme vědět, zda jiná alternativa nebyla pro nás lepší. To často využívají dealeři aut nebo číšníci v restauraci.

Po tom, jak se rozhodnete pro konkrétní model nebo jídlo, pochválí váš výběr, čím vás utvrdí, že jste se rozhodli správně. Získávají tak spokojených zákazníků, kteří se podvědomě spíše vrátí.

Experimentální ekonomové tvrdí, že naše chování závisí především na situaci. To znamená, že se nedá říci, zda jsme jako lidé spíše dobří, nebo špatní, ale všechno je jen otázka okolností?

Nedávno jsme se bavili s kolegy o tom, jak často lidé podvádějí. Z našich studií vychází, že velmi malé procento lidí nikdy a za žádných okolností nelže a stejně mizivé procento lidí lže vždy. Zbytek, tedy drtivá většina, lže příležitostně, když se jim to vyplatí. Zvažují, zda je mohou chytit, nebo to vůbec stojí za to, zda se pak budou moci podívat do zrcadla.

Takže lhát vždy nebo vůbec nikdy je vlastně deviace?

V podstatě ano. Ekonomie zkoumá motivaci. Když se mění motivační faktory, mění se i chování lidí.